Sbory armádních pomocnic (Wehrmachthelferinnenkorps)

Nosily uniformu, procházely náročným a zdlouhavým výcvikem, pracovaly tvrdě a pilně stejně tak, jako samotní vojáci, ale i tak jsou málo komu známé. Řeč je o ženských pomocných sborech Německa během druhé světové války

Náborové plakáty do různých ženských organizací pro armádní pomocnice.

Reichsarbeitsdienst der Weiblichen Jugend

Myšlenka využít ženské pečlivosti, šikovnosti a pracovitosti pro blaho Německa se zrodila již roku 1935. Dne 26. 6. 1935 byl vydán zákon pojednávající o povinné pracovní službě pro ženskou mládež. Vzniklo tedy RADwJ (Reichsarbeitsdienst Der weiblichen Jugend) tedy Říšská pracovní služba ženské mládeže, která se týkala každé ženy nad 20 let a trvala půl roku. Ženy z této pracovní služby pracovaly nejčastěji v zemědělství ale také v různých odvětvích průmyslu. Ženy, které si tuto službu úmyslně prodloužily, dosáhly vysokých hodností a plnily velitelské funkce. Služba v této organizace byla samozřejmě honorovaná, výše platu se odvíjela od dosažené hodnosti. Například pro základní hodnost Arbeitsmaid to bylo 0,20 Říšských marek za den a pro Kameradschaftsältesten (o hodnost výše) to již bylo 2x tolik. 

  Příslušnice Říšské pracovní služby ženské mládeže ve služebních vlněných unifomách a pracovních šatech.

Avšak největší boom přišel mnohem později. Po vypuknutí války se roku 1939 z důvodů velkých odvodů mužů do Wehrmachtu uvolnilo velké množství pracovních míst, které bylo třeba zaplnit. Začalo se tedy pracovat na vytvoření ženských pomocných sborů. Němci během druhé světové války nikdy nenasadili ženy, jakožto bojující jednotky, jelikož by to bylo proti národně socialistickému pojetí ženství a dle jejich názorů také proti přírodě. Služba v těchto sborech byla nejčastěji dobrovolná, i když pro některé byla povinnou (pro vysoce vzdělané ženy, které obdržely vyšší hodnosti a byly dosazovány do funkcí velitelek).

Nachrichtenhelferinnen des Heeres

A tak tedy v polovině roku 1940 došlo k oficiálnímu vytvoření ženského pomocného sboru Nachrichtenhelferinnen des Heeres. Jednalo se o spojařské pomocnice spadající pod pozemní Wehrmacht. Tato sekce patřila k nejpočetnějším a dala základy k pozdějšímu vytvoření dalších sekcí.

Jednalo se o službu žen od 18 do 40 let, která byla převážně dobrovolná, ale občas mohla být i povinnou (pro ženy vzdělané v oboru). Podmínkou pro přijetí byl dobrý zdravotní i fyzický stav, ukončené vzdělání (vyšší než základní), německá státní příslušnost a jiné. Po přijetí ke sboru Nachrichtenhelferinnen musely nastoupit na několik měsíční výcvik do školy pro spojovací pomocnice (Heeresschule für Nachrichtenhelferinnen), pro kterou byl vyhrazen celý jeden kasárenský komplex. Nejznámější školou byla Gießen Verdun-Kaserne.

Jejich uplatnění spočívalo v kancelářských pracích, prácí s psacím strojem, obsluze telefonních ústředen, dálnopisů a nejrůznějších druhů radiokomunikačního vybavení včetně nejznámějšího šifrovacího stroje Enigma. Tyto ženy byly sdružovány do oddílů, přičemž nejmenší byl Kameradschaft (družstvo), které tvořilo 11 Nachrichtenhelferinnen. Spojením 2-5 Kameradschaftů vznikl Zug (četa) a spojením 2-4 Zugů vznikl Bereitschaft (rota).

Během existence tohoto sboru byly vytvořeny 3 hodnostní systémy. První byl zaveden chvíli po vzniku a to 4. 3. 1941 a jednalo se o poměrně jednoduchý systém hodností. Další byl zaveden k 25. 3. 1942 přičemž zdokonalil předchozí hodnostní systém. K vytvoření posledního systému došlo 16. 4. 1945 ale k samotnému zavedení již nedošlo. Tento poslední hodnostní systém měl být společným pro všechny ženské armádní sbory již seskupené do Wehrmachthelferinnenkorpsu.

Služební období 1940-1942:


Základní řada hodností - tedy bez lemování límce na saku a košili, bez zletého lemu na blesku na rukávu a lodičce a s běžnou orlicí. Hodnost se rozeznává dle hodnostní nášivky na levém rukávu: 1 - nic, 2 - zlté ,,V", 3 - zlaté ,,V" a dvě zlaté pecky nad sebou.
1- Nachrichtenhelferin
2- NH Oberhelferin
3- NH Unteführerin


Důstojnická řada hodností - Olemované lemovkou 4 - Žlutou citrónovou 5 - žlutou citrónovou střídající se se stříbrnou 6 - sytě zlatou. Olemovaný byl límec na košili a na saku, blesk na rukávu a na lodičce, lodička a také kravatový blesk. Uniformy jsou bez límcového a rukávového označení hodnosti. Hodnost se rozeznává pouze dle druhu olemování. Uniforma je opatřena důstojnickou orlicí, tedy je silně vyšitá stříbrnými nitěmi.
4- NH-Führerin (Zitronengelb)
5- NH-Oberführerin (Zitronengelb/Aluminium)
6- NH-Haupführerin

Ukázka označení hodností I. systému - Vlevo podddůstojnice (Unterführerin) dále pak důstojnice.

Služební období 1942 - 1945:


Základní řada hodností: tedy bez lemování límce na saku a košili, bez zlatého lemu na blesku na rukávu a lodičce a s běžnou orlicí. Hodnost se rozeznává dle rukávového označení 1 - žlutá ,,květina" jako u hodnosti Oberschütze, 2 - zlaté V jako u hodnosti Gefreiter, 3 - jedno zlaté V s jednou peckou jako u Stabsgefreitera.
1- Nachrichtenhelferinn
2- NH -Vorhelferin (NVH)
3- NH -Oberhelferin (NOH)
4- NH-Haupthelferin (NHH)


Důstojnická a poddůstojnická řada hodností: Olemovány byl límec na saku, košili, lem na lodičce, olemovaný blesk na rukávu a to vždy jedním typem lemovky. 5 - Neolemováno kromě lodičky a blesku na lodičce, použita byla zlato černá žíhaná lemovka, 6 - zlato černá žíhaná lemovka, 7- citrónově žluto černá žíhaná lemovka, 8 - stříbrná  lemovka, 9 a 10 -  zlatá lemovka. Uniforma je opatřena důstojnickou orlicí, tedy je silně vyšitá stříbrnými nitěmi a kravatový blesk má zlatý lem.
Hosnost se dále rozeznávala dle lémcového označení 5- žádné, 6 - Střibrné V, 7 - stříbrné V s jednou peckou, 8 - dvě stříbrná V s jednou peckou, 9 - zlaté V, 10 - zlaté V s jednou peckou.
5- NH-Unterführerin (NUF)
6- NH-Führerin (NF)/ (SF)
7- NH-Oberführerin (NOF)
8- NH-Hauptführerin (NHF)
9- NH-Stabsführerin (NSF)
10- NH-Oberstabsführerin (NOSF)

Ukázka označení hodností II. systému - Vlevo důstojnice (Oberführerin), uprostřed Hauptführerin a vprvo Oberhelferin, Vorhelferi, Vorhelferin a základní hodnost.

V rámci služby u sboru Nachrichtenhelferinnnen bylo každé ženě přiděleno oblečení a výstroj na základě tohoto předpisu

 Služební oblečení

  • 1 Vlněná čepice (Tuchmütze)
  • 1 Pláštěnka (Regenumhang)
  • 3 Služební košile (Dienstblusen)
  • 2 Vlněné svetry (Wolljacken)
  • 2 Černé kravaty (schwarzen Krawatten)
  • 1 Služební kravatový odznak (Dienstnadel)                                                                 
  • 1 Kabát (Mantel)
  • 1 Sako (Kostüm)
  • 2 Sukně (Zwei Röcken)
  • 1 Bílá halenka (weiße Bluse)
  • 3 Páry hedvábných punčoch (Paar Seidenstrümpfen)
  • 2 Páry šněrovacích bot (Schnürhalbschuhen)
  • 1 Pár gumových návleků na boty (Gummiüberziehstiefel)
  • 2 Pracovní (služební) šaty se 3 límečky navíc (Dienstkittel mit 3 Kragen extra)

Zimní oblečení

  • 1 Vlněná šála (Wollschal)
  • 2 Páry vlněných ponožek (Paar Wollstrümpfen)
  • 2 Vlněné punčochy (Wollschlüpfern)
  • 1 Čepice s klapkami na uši (Mütze mit Ohrenschützern)
  • 2 Trikotové košile/dresy (Trikothemden)
  • 1 Pár vlněných rukavic (Paar Wollhandschuhen)

Zimní oblečení pro služby v severní Evropě

  • 1 Kožešinová vesta (Pelzweste)
  • 1 Lyžařské kalhoty s vhodnou obuví (Paar Skihosen (mit entsprechenden Schuhen)
  • 1 Pár rukavic (palčáky) (Paar Fausthandschuzhe)

Výstroj

  • Plynová maska (Gas maske)
  • 1 Služební taška (nosí se přes levé rameno) Diensttasche (über die linke Schulter getragen)

Nejstatečnější z Nachrichtenhelferinnen: Nejznámější příslušnicí sboru Nachrichtenhelferinnen byla Erna Hirsekorn, která byla vyznamenána Železným křížem II. třídy v dubnu roku 1945, kdy se skupinou Hitlerjugend bránila oderský most. O této skutečnosti bylo pojednáno v Die Deutsche Wochenschau Nr. 753 z 3. 5. 1945.

Nachrichtenhelferinnen des Heeres ve služebním stejnokroji.

Následovala sekce Betreuungshelferinnen vytvořená 2. 10. 1941. Ženy v této sekci plnily funkci pečovatelek v různých odvětvích. Často zde sloužily méně vzdělané ženy.

Stabshelferinnen des Heeres

Sekce Stabshelferinnen vznikla 27. 2. 1942. Ženy v této složce plnily funkci uniformovaných sekretářek převážně v armádních a státních podnicích. Účastnice na Stabshelferin des Heeres musely mít věk 19-35 let (ve vzácných případech až 40 let), být zdravé a také již mít nějaké vzdělaní. Ty nejúspěšnější měly tu čest pracovat v OKW (Oberkommando der Wehrmacht), tedy ve vrchním velitelství Wehrmachtu. Uniformu tvořilo jedořadé nebo dvouřadé sako, sukně, bílá košile, šedá košile, černá kravata s odznakem, lodička, polní čepice (jednoknoflíková, nebo speciální bezknoflíku).
Na saku se nachází vytkávaná BEVO orlice na zeleném podkladu, avšak na čepicích může být i kovová. Dále se na saku nachází rukávová páska s nápisem Stabshelferin des Heeres. Byly 3 verze rukávové pásky 2 odlišné verze dle hodnosti a jedna pro Stabshelferinnen z OKW. Odlišný je i typ lemovky na límcích, lodičkách a čepicích (také dle hodnosti). Stabshelferinnen do OKW byly přijímány až po 16. září 1942. O těchto sborech je velice málo informací i fotek, bohužel patří k těm méně probádaným.


Hodnosti:


1. Heimleiterin
2. Standortführerin
3. Bezirksführerin
4. Gebietsführerin
5. Stabshelferinnenhauptführerin im OKH.

Stabshelferinnen des Heeres ve služebních vlněných uniformách 2 modelů: Jednořadá saka a dvouřadá.

Sekce Wirtschaftshelferinnen se zdrodila roku 1942. Jednalo se o asistentky plnící převážně ekonomické práce.

 

Bereiterinnen des Heeres

V létě roku 1943 začalo vrchní velení (které mělo na starost jezdectvo) s experimentem, který měl velice brzy přinést vynikající výsledky. Z důvodu velké potřeby důstojníků a poddůstojníků jinde, než k učení a výcviku mladých koní, mělo dojít aspoň k částečnému řešení tohoto problému. A tak byly navrženy oddíly Bereiterinnen (někde je uvedeno jen Reiterinnen) des Heeres, které se skládaly z žen. Toto řešení bylo zpočátku veliteli považováno na nedůvěryhodné, avšak čas ukázal, že tomu tak není.

Jezdecké oddíly Bereiterinnen tedy vzniky roku 1943. Ženy v těchto oddílech měly za úkol přiježďovat mladé armádní koně, učit je v tahu a také jim poskytovat plnou péči. Podmínkou pro přijetí byly předchozí zkušenosti s jezdectvím, chovem a péčí o koně. Zajímavostí je, že uniformy, které jim byly poskytnuty, pocházeli od Stabshelferinnen, jelikož ty roku 1943 přecházeli z jednořadých sak na dvojřadá. Narozdíl od ostatních sborů zde nebyl žádný hodnostní systém, jelikož si měly být všechny jezdkyně rovny. V podstatě se jednalo o civilní zaměstnankyně v armádě, které však nosily uniformu. Celkově v tomto sboru nepanovala žádná velká předpisovost, jelikož jak již bylo řečeno, jednalo se vlastně o civilní zaměstnance.

Cvičily mladé armádní koně většinou ve věku 4 let. Denně jezdily cca 8-10 mladých koní + 1-2 školní provoní koně (individuální dle konkrétní školy). Dále také podstupovaly vlastní tréninky, které většinou trvaly 2 hodiny. Koně učily jak úplné základy jako reakce na pobídky, přechody mezi chody, jednotlivé chody, ovladatelnost a jiné, později také daleko komplikovanější práce. V podstatě by se dalo říci, že cvičení koně se rozdělovaly do 2 skupin: koně jezdečtí a tažní, i když i tažní koně musí být vhodní k ježdění. Koně po naučení základů dále učily základům drezůry, skoky, práci v terénu, reakci na střelbu, poslušnost, kázeň a další věci.
Každá k sobě měla přiřazené konkrétní koně, jejich počet je různý, dle konkrétní jezdecké školy. Nad touto skupinou koní měla každá Bereiterin zodpovědnost. Každé ráno musela hlásit zda-li jsou všichni svěření koně v pořádku.
Necvičili jenom koně ale byly také cvičeny v odpoledních trenérských lekcích. Dříve než je pustily do terénu učili je práci metodou ,,Achenbach“ (což je metoda dle Benna von Achenbacha, který stanovil 7 zásad pro bezpečné ovládání koní v zápřahu a to převážně pomocí rukou). Dále také byly školeny v jízdě bez sedla a třmenů, jelikož to upevňuje sed na koni a někde dokonce i voltiži.

V jejich uniformách panuje velká variabilita, ale obecně můžeme říci, že dostaly tyto věci:


  Jednořadé nebo dvouřadé šedé sako
  Šedé jezdecké kalhoty
  Dlouhý šedý kabát
  Šedá košile
  Bílá košile
  Černá kravata
  Služební čepice v provedení polní čepice pozemního vojska
  Lodička
  Černé jezdecké boty
  Ostruhy
  Jezdecký bičík
Některé věci si však pořizovaly vlastní (ostruhy/šporny, jezdecký bičík) a některé byly vyrobeny na míru pro každou z nich (jezdecké kalhoty - rajtky, jezdecké boty).


Jezdecké pomocnice Bereiterinnen des Heeres ve služebních uniformách.

Marinehelferinnen

U Kriegsmarine došlo 10. 4. 1941 k vytvoření sekce námořních leteckých pozorovatelek (Flugmeldehelferinnen der Kriegsmarine), která dala základy vzniku samotné sekce Marinehelferinnen, jenž vznikla v polovině roku 1942. Tato služba byla vytvořena jednoduchým převodem bývalých ženských pomocnic od Protiletadlové hlásné služby (weibliche Flugmeldedientstpersonal) k námořnictvu. Tyto ženy mohly dále nosit uniformu Luftwaffe, jen s insigniemi Kriegesmarine. Jisté pomocnice se u Kriegsmarine vyskytovaly patrně již před válkou, i když měly něco na způsob uniforem, ale oficiálně netvořily žádný spolek, jednalo se tedy pouze o civilní pomocnice armády. Počátkem roku 1943 vznikly také sbory Marine Flakhelferinnen, které zastávaly funkci námořní protiletecké obrany. Charakteristickým znakem pro tyto ženy je kravatový odznak s kotvou, která může být opatřena zlatým lemem (pro důstojnické hodnosti). Na počátku byla většina sak z šedé vlny a jednořadá, ale v pozdějších letech války se přecházelo na vlnu v odstínu námořnické modré. Saka byla později i dvouřadá, přičemž lodičky byly většinou z vlny námořnického modrého odstínu až dočerna a byly rovněž opatřeny zlatožlutou lemovkou. Marine Flakhelferinnen ke konci války měly uniformy M 44 (v ženské úpravě) nejčastěji modrých a šedomodrých odstínů s dvouknoflíkovou polní čepici v podobných odstínech. K sako bylo možné nosit jak kalhoty tak i sukni. Pro běžnou službu byly praktičtěješí kalhoty, na vycházky a volnočasové aktivity zase sukně. Lodička se k tomuto typu uniformy již nenosila. Nejvíce Marinehelferinnen sloužilo ve Francii a poté v dalších přímořských státech.

Hodnostní systém:

Marinehelferin 
Marinevorhelferin (1 žlutá páska na levém rukávu)
Marineoberhelferin (dvě žluté pásky)
Marinehaupthelferin (tři žluté pásky)
Marineführerin (žluto černé lemování na okrajích límce košile a saka, lemováni čepice a důstojnická brož)
Marineoberführerin) (jako výše plus 1 pecka na límci u saka)
Marinehauptführerin (jako výše ale již 2 pecky)
Marinestabsführerin) (jedna pecka, zlaté lemování, důstojnická brož)
Marineoberstabsführerin (jako výše ale již 2 pecky)

Marinehelferin ve služebních uniformě (vlevo), Marinehelferinnen vítající ponorkáře a Marineführerin.

Luftwaffehelferinnen

Ani ty, které chtěly jít pracovat k Luftwaffe, nemusely dlouho čekat. V létě roku 1940 byly přijímány první účastnice jako Flugmeldedienst, tedy k protiletecké hlásné službě. Jejich uniforma byla zatím bez orlice, jelikož ještě oficiálně nepatřily k armádě. Avšak 26.11.1940 došlo ke změně, kdy na uniformu přibyla i klasická vyšívaná Luftwaffe orlice. 26. 2. 1941 došlo ke vzniku Luftnachrichtenhelferinnen, tedy Luftwaffe spojovatelek. Během dalších let došlo k několika změnám jak v hodnostním systému, tak i v členění Luftwaffehelferinnen do jednotlivých sekcí.

Luftwaffehelferinnen v Říšské protiletadlové hlásné službě:
Účelem této složky bylo včasné rozeznání a nahlášení přiblížení nepřátelských letadel tak, aby mohla být včas zahájena pasivní protiletadlová obrana (varování obyvatelstva, otevření a přesun do krytů a aktivní protiletadlová obrana - nahlášení souřadnic a směru letu nepřátelských svazů, které byly následně předány osádkám protiletadlových baterií, které zahájily přesnou palbu na cíl). Ke službě u této složky musely Helferinnen absolvovat odborný výcvik v oblasti radiokomunikace, topografie a telekomunikace. Z důvodu možného odposlechu probíhala komunikace hlásné služby převážně pomocí telefoního vedení. Tyto pomocnice jsou označeny pomocí speciálního odznaku nešeného na kravatě nebo na klopě saka a rukávové odbornostní nášivky.

Luftwaffehelferinnen z Říšské protiletadlové hlásné služby ve služebních uniformách se speciálními kravatami a odznaky.

Luftnachrichtenhelferinnen:                                                                                                                                                                                               tedy letecké spojařky, nosily stejnou uniformu jako Flugmeldehelferinnen jen měly jiný odznak, typ kravaty a jiné odbornostní nášivky. Jejich pracovní náplň byla prakticky stejná jako u Nachrichtenhelferinnen des Heeres, jen nesloužily u pozemní armády ale u letectva. Ke konci války, kdy již tolik spojařek nebylo potřeba, bylo tedy možné, že byly od spojařek převeleny k Flakhelferinnen. Poté buď dostaly novou uniformu M 44 (popř M 43) nebo si ponechaly tu stávající.

Luftwaffenachrichtenhelferinnen s různými spojařskými odbornostmi.

Hodnostní systém platný od 28. 2. 1941
pro 1. větev:
- Luftnachrichten-Flugmelde-Stabsführerin
- Luftnachrichten-Flugmelde-Hauptführerin
- Luftnachrichten-Flugmelde-Oberführerin
- Luftnachrichten-Flugmelde-Führerin
- Luftnachrichten-Flugmelde-Haupthelferin
- Luftnachrichten-Flugmelde-Oberhelferin
- Luftnachrichten-Flugmelde-Helferin
pro 2. větev:
- Luftnachrichten-Betriebs-Oberführerin
- Luftnachrichten-Betriebs-Führerin
- Luftnachrichten-Betriebs-Haupthelferin
- Luftnachrichten-Betriebs-Oberhelferin
- Luftnachrichten-Betriebs-Helferin
- Luftnachrichten-Betriebs-Anwärterin


Označení hodnosti je vyrobeno z hliníkových vláken o tloušťce 5 mm. Každá strana ,,véčka" měla 3,3 - 4 cm a jednotlivá véčka byla od sebe vzdálena 5mm. Vnitřní průměr oka u smyčky pro führerinnen je 1 cm.

Flakhelferinnen

Ta nejpočetnější skupina žen Flakhelferinnen vznikla roku 1943, avšak největší rozvoj přišel až ke konci války. Celkově tyto pomocnice u flaku byly poněkud odlišné od ostatních sborů. A to například tím, že jako jediné mohly nosit zbraň pro svoji osobní ochranu. Konec konců byly ze všech žen nejblíže frontovým oblastem a to i na východní frontě. Také je u nich možné vidět bílé převlečníky, filcovou zimní obuv, uniformu, která vychází z mužské uniformy M 44 a spoustu doplňků, které jsou charakteristické spíše pro vojáky než pro sbory Helferinnen.

Mimo služby u flaků zastávaly funkce u světlometů, spojařiny, polních kuchyní ale také se osvědčily jako řidičky nejen nákladní techniky. Pro tuto činnost musely projít autoškolou.

Více se o těchto sborech dočtete v sekci články --> Flakhelferinnen

Flakhelferinnen der Luftwaffe ve služebních uniformách. Na prostřední fotce se vesele oddávají zimním radovánkám.

Německý červený kříž:

Poměrně důležitou funkci plnil Deutsches Rotes Kreuz (Německý červený kříž). Zde jako lékařky, odborné a dobrovolné sestry (pomocnice) sloužila velká spousta žen. Byl to jediný sbor, kde byla služba umožněna i 16tiletým dívkám a to v rámci BDM (Bund Deutscher Mädel) tedy Svazu německých dívek. Příslušnice DRK byly nasazeny v celé Evropě a také na různých částech východní fronty. Část sester sloužila i v severní Africe jako součást Německého Afrikakorpsu. Tyto sestry nosily speciální pouštní uniformu pro ženy včetně tropických korkových klobouků. Velké množství příslušnic DRK bylo za svoji službu a za odvahu vyznamenáno různými druhy vyznamenání. Do pozic velitelek byly často dosazovány starší zkušené lékařky, které měly na starost různě početné skupiny sester.

Odborné sestry:

Tyto sestry byly zpravidla již vzdělané v oboru, nebo musely projít speciálním výcvikem a školením, které bylo zakončeno zkouškou. Pracovaly jako různě zaměřené sestry (anestezioložky, rehabilitační pomocnice, sestry v stomatologii, rentgenologii, chirurgii psychologii,...). Jejich pracovní uniformu tvoří jednobarevné šedé šaty, bílá popř. tmavá zástěra a čepec s lemovkou DRK. Na vlněné uniformě mají zadní polovinu límce tmavou, to stejné platí i u kabátu. Mají jiné tyby odznaků, než dobrovolnice (Helferinnen).

Odborné sestry v pracovních šatech a důstojnice ve vlněném kabátu (vpravo).

Dobrovolné sestry:

Tyto ženy se označují pojmem DRK Helferinnen. Jednalo se o dobrovolné armádní pomocnice. Narozdíl od odborných sester neměly vystudované ošetřovatelství, pouze prošly základním kurzem a poté byly proškoleny v práci, kterou měly vykonávat. Jejich uniforma je tvořena pruhovanými šaty, bílou popř. tmavou zástěrou a bílým čepcem s červeným křížem. Vlněnou uniformu dostávaly pouze vyšší hodnosti (od Wachtführerin), kdy je límec jednobarevný. Tvořily jednu z nejpočetnějších skupin Helferinnenkorpsu.

 Dobrovolné sestry v pracovním stejnkroji a důstojnice ve vlněné uniformě.

Sestry DRK v Africe

Jistá malá skupina žen, které byly odbornými sestrami, mohla dobrovolně sloužit v Africe, jako součást německého Afrikakorpsu. Tyto ženy měly mimo běžné uniformy navíc speciální polní, která byla složena z jednořadého saka, propínací sukně, kabátu, pláštěnky a tropického korkového klobouku. Uniforma byla zhotovena z balvny pískového materiálu.

Sestry Německého červeného kříže v uniformách pro Afrikakorps.

SS-Helferinnen

Nejen Wehrmacht ale i Schutz Staffel (SS) měl své ženské oddíly. Nápad na založení školy pro SS-Helferinnen se zrodil na počátku roku 1942 v hlavě náčelníka telekomunikací Ernsta Sachse. Účelem vzniku bylo nahradit muže ve telekomunikačních a štábních funkcích a získat tak větší množství vojáků upotřebitelných na jiných místech. Došlo tedy k založení: Weibliches Nachrichtenkorps des SS (Ženského zpravodajského sboru SS). Žadatelky o přijetí do školy musely mít 17-30 let (později až 35 let), musely být vysoké nejméně 1,65 m (později sníženo na 1,58m) a musel je doporučit někdo s důstojnickou hodností SS, nebo vedoucí BDM, či vedoucí NS-Frauenschaft (Národně socialistické ženský spolek). Základní vzdělávací kurz (škola) trval 8 týdnů, přičemž procento úspěšnosti bylo velice nízké. Většina těchto pomocnic byla členkami Nacionálně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), i když to nikdy nebylo oficiálně vyžadováno.

SS-Helferinnen ve služebních stejnokrojích.

Ale i na dalších místech bylo využito ženské síly. Místa jako například: Říšská pošta (Reichspost), Německé říšské dráhy ( Deutsche Reichsbahn), Organizace TODT, Dobrovolní hasiči (Freiwillige Feuerwehr) ale také Protiletecká obrana (Luftschutz) měly své uniformované ženské pomocné sbory (i když nespadaly pod armádu). Poměrně velké množství žen sloužilo také u policie, kde zastávaly funkce sekretářek, ale také řídily dopravu apod.

Nakonec 29.11.1944 započalo slučování všech sekcí armádních pomocnic do jednoho spolku nazývaného Wehrmachthelferinnenkorps (týkalo se pouze sborů spadajících pod Wehrmacht). Byly vyprojektovány hromadné hodnosti, které se již však nestihly zavést v praxi.

Většina z těchto pomocných sborů byla propagovaná i v časopisech jako například Die Wehrmacht, Signal, Der Adler apod.

Celkový počet ženských pomocnic není zcela znám, ale cca 300000 žen sloužilo u Luftwaffe (letectva) z toho polovina sloužila jako Flakhelferinnenn. Přibližně 9000 žen sloužilo jako SS-Helferinnen. Poslední údaj pochází z 1.2.1945, kdy je uváděn celkový počet příslušnic Wehrmachthelferinnenkorpsu na 500000.

 Zleva doprava: Luftschutzhelferinnen, Polizeihelferin, Org. TODT Helferinnen a Reichsbahn Helferin.

 

 Vyznamenávání žen Třetí Říše

Ve válečném Německu nebylo jen časté vyznamenávání mužů ale také žen. Avšak nebylo použito žádných speciálních typů vyznamenání (pomineme-li speciální sponu pro SS-Helferinnen a Mateřský kříž). Mezi nejčastěji vyznamenané patřily sestry a lékařky od Červeného kříže, které dostávaly vyznamenání nejběžněji za statečnost. Mezi často udělovaná vyznamenání patřila tato: Železný kříž II. třídy (Eeisernes Kreuz II. klasse), Válečný kříž za zásluhy s meči/bez mečů (kriegsverdienstkreuz), Medaile za zimní tažení na východě (Winterschlacht Im Osten), Odznak za zranění ve všech třídách (Verwundetenabzeichen), Medaile za zásluhy o německý lid (Ehrenzeichen für deutsche Volkspflege) apod. Nejběžnějším typem vyznamenání byl Čestný kříž německé matky (Mutterkreuz), který byl udělován ve třech třídách a to: Bronzový za 4 děti, stříbrný za 6 dětí a zlatý za 8 narozených a životaschopných dětí. Pouze 2 ženy dosáhly až na Železný Kříž I. třídy (Eeisernes Kreuz I. klasse) a to Hanna Reitsch, které byl udělen v listopadu 1942 jako výborné testovací pilotce a Else Grossmann, které byl udělen v lednu 1945 za statečnost při vykonávání práce zdravotní sestry Červeného kříže